22.12.2017
Řízení nás baví. SEAT nás také baví. A když můžeme obě tyto věci spojit dohromady, je to ideální kombinace. A to se nám opět stalo v minulém týdnu. Vyrazili jsme s novou generací Ibizy „domů“, do Barcelony. Na cestu jsme měli tři dny. A co nás po cestě čekalo? Jak jsme to zvládli? To se dozvíte v několika následujících odstavcích.
Opačným směrem to už známe, protože ze Španělska do České republiky jsme to absolvovali
před rokem a půl s vůbec první Atecou, která se v Česku objevila. V obou případech jsme ale vlastně vezli auto zpět tam, kde bylo vyrobeno. Zatímco Ibiza se vyrábí v Martorellu, Ateca se vyrábí v Kvasinách.
Na pražském Smíchově na nás o minulém pondělí čekala pěkná stříbrná Ibiza se silnějším litrovým TSÍčkem a převodovkou DSG. Vlastně docela příjemná kombinace. Cíl byl u dealera značky SEAT, který přímo sousedí s továrnou Zona Franca v Barceloně. Jde o místo, kde se
v roce 1984 začala celá historie modelu Ibiza. Cestu jsme měli nahrubo naplánovanou, vycházelo to přibližně na 1800 kilometrů. Nakonec to bylo ale o 400 kilometrů víc...
I když jsme jeli opačným směrem než před rokem a půl s Atecou, počasí bylo vlastně jako přes kopírák. Od té doby, co jsme vyzvedli auto a vyrazili na cestu, tak pršelo. Místy hodně, místy jen drobně. Přibližně od Plzně se ale měnil déšť dokonce na déšť se sněhem. Česká republika nám utekla poměrně dobře, na hranicích jsme si dali kafe, udělali fotku u cedule oznamující „Německo“ a vyrazili dál.
Po celou cestu jsme se snažili plus mínus dodržovat rychlostní limity, pokud byla rychlost na dálnici omezená, přibližně jsme ji dodržovali. Tam, kde omezená nebyla, jsme jeli podle okolního provozu, často jsme drželi tempo 180 km/h. Překvapením bylo, že Ibiza – ač s litrovým tříválcem – s tím neměla sebemenší problém, jen převodovka častěji podřazovala. Jenže poměrně vysoká cestovní rychlost si vyžádala brzké tankování.
Zastavili jsme na čerpací stanici u Sinsheimu, rezerva sice ještě nesvítila, dojezd hlásil 70 kilometrů, ale na ukazateli stavu paliva svítila pouze jedna čárka. Na počítadle ujetých kilometrů v tu chvíli svítilo něco kolem 500 ujetých kilometrů. Do 45litrové nádrže se vešlo něco přes 40 litrů. Zaplatit, koupit si kafe a jedeme dál. Další tankování přišlo po 560 km. Dlužno dodat, že i v Německu jsou řidiči občas zralí na přezkoušení v autoškolách, protože zpětná zrcátka používají čím dál tím méně. O blinkrech raději nemluvit…
Ve Francii nejspíš mají hrůzu z vysoké rychlosti. Kromě toho, že ji neustále snižují – aktuálně se mluví o tom, že mimo obec to bude jen 80 km/h – je na dálnici při dešti povoleno jen 110 km/h, za sucha je to obvyklých 130 km/h. Ze zvyku v České republice nastavíme na tempomat 120 km/h s tím, že bychom rádi ještě dneska někam dojeli. Je tma, nikde ani světýlko, lišky tu dávají dobrou noc. Navíc dálnice vedla z kopce a byla rovná. Po pravé straně si všímáme zajímavého sloupku a mě se v myšlenkách objevuje: „To je zajímavý, to vypa...“ Blik! „...dá jako radar.“ No, asi to byl radar. Vytáhl jsem z kapsy telefon, pustil navigaci a zjišťoval, kolik tedy vlastně jedu. Tempomat nastavený na 120 km/h je reálně 115 km/h. A to je víc než 110 km/h. Francouzi jsou přísní, myslím, že budeme mít z tohoto výletu další fotku. Ovšem notně neplánovanou.
Noc jsme se rozhodli strávit po téměř 900 kilometrech ve městě Besançon. Než jsme tam dojeli jsme se zastavili ještě na jídlo na čerpací stanici. Pokud pominu to, že za mleté maso, které nebylo dosmažené a trochu gumové brambory jsme platili 12 euro za porci – pak že Francouzi jsou gurmáni a skvěle vaří! - zaujala nás výstava aut, která na pumpě byla. Šlo o stavby studentů z nedaleké technické školy. Byla to dvě zcela odlišná auta, jeden z nich hot rod a druhý moderní sporťák s některými retro prvky. Na pohled vážně povedené! Jo, tu večeři nakonec jistil mekáč přímo v Besançonu.
Ubytování v hotelu bylo bezproblémové. Teď rychle vyřešit nutné e-maily a další práci, vyčistit zuby, provést další nezbytnou hygienu a hurá do postele. Vstáváme brzo, na druhý den jsme měli velké plány. Budíček tak byl už před šestou. Hrozný!
Hlavním úkolem bylo dojet co nejdříve k moři. Nevěřili byste, jak je ta Francie velká. Navíc pršelo, takže jsme jeli poctivě 115 km/h na tempomat. Zpestření přišlo u městečka La Boisse, protože tam přímo u dálnice stojí showroom
GT-Spirit.fr, ve kterém lze najít spoustu youngtimerů, veteránů, ale i dalších zajímavých aut. Když jsme ho zahlédli, neváhali jsme ani chviličku a rozhodli se k němu zajet a podívat se dovnitř. A že to stálo za to, musíte po zhlédnutí přiloženého videa souhlasit...
Po této velmi příjemné zastávce – jen tam neměli kafe, hmm – jsme jeli dál. Pořád na jih, pořád k moři. Jenže to bylo pořád daleko. Protože už bylo odpoledne, rozhodli jsme se využít vlastně první možnosti, abychom se k moři dostali ještě za světla. A udělali jsme dobře, protože jsme z dálnice sjeli na město s názvem Agde. A když se podíváte na fotku, musíte uznat, že to tam vypadá vážně krásně. Protože je mimo sezónu, je tady mrtvo, ale přes léto tu musí být hotový turistický blázinec.
Další zastávka je konečně Španělsko, ale přijíždíme už skoro za tmy. Na rozdíl od České republiky, kde se stmívá už od tří hodin, tady to bylo až kolem páté. Ale co teď? Do hotelu je to asi 150 kilometrů, cesta trvá jen hodinu a půl. Je škoda tam být tak brzo, ne? Jedeme se podívat do Andorry, protože jsme tam ještě nebyli. Navigace nastavená, cesta ubíhá jak po másle, míjíme jeden kamion za druhým, když tu náhle. Oooops, tady jsme měli odbočit. No, tak příště. Jenže příště znamenalo otočit se na dalším sjezdu a ujet víc než 50 kilometrů. No, nedá se nic dělat, objedeme to, protože vracet po dálnici se nám nechce. Bude to ale ještě delší cesta po okreskách. A to je vlastně dobře, protože si aspoň auto vyzkoušíme nejen na dálnici.
Ale zase tak příjemná cesta to nebyla. Bylo vlhko, teplota klesala k–7 °C a na silnici se tu a tam nacházel tzv. „černý led“. Zimáky jsme samozřejmě měli, ale ty nám jsou na ledu stejně k ničemu. Bylo tak potřeba jet opatrně. A to byla škoda, protože silnice byla jinak kvalitní, zatáčka střídala zatáčku a Ibiza má hodně dobře naladěný podvozek. Po cestě jsme střídavě stoupali a klesali a v nejvyšším bodě jsme byli asi v 1600 metrech nad mořem. Škoda, že byla tma, protože ty výhledy musely být fenomenální. Tak někdy příště za světla... V Andoře jsme plánovali navštívit hlavní město Andorra la Vella, najíst se, podívat se na výzdobu a vyrazit zpátky.
Je pravda, že to byla vážně docela náročná zajížďka, i vzhledem k tomu, jak to na silnici klouzalo, a tak jsme se už těšili do hotelu. Po cestě bylo ale asi 20 mýtných bran, pořád jsme jen platili za průjezd. Až mi zase někdo bude tvrdit, jak jsou české dálniční známky drahé, pošlu ho do Francie a Španělska! Je ale pravda, že dálnice tam mají pěkný povrch a jsou kvalitní.
To správné dobrodružství ale začalo kolem jedné ráno v centru Barcelony. V navigaci byl nastavený přímo náš hotel, ale na křižovatce jsme se pořád nemohli trefit. Navigace nás posílala totiž přímo mezi dvě odbočky, kde bylo náměstí. Nepomohla ale ani on-line navigace v telefonu, protože ta nás posílala stejně. Zkusili jsme to nějak objet, ale nepomohlo to. „A hele, policie, já se jich zeptám,“ říkala Anička. Za chvíli se vrátila s úsměvem na tváří do auta a říká mi: „Jeď za nimi, oni nás tam dovedou.“ OK, jedu. Dostali jsme se na „tu“ křižovatku a policie – mimochodem v Altee XL – to vezme mezi sloupky na to náměstí. „OK, říkali, že mám jet za nimi, tak jedu.“ Rovně, pravá, levá, levá, rovně, pravá a pak zastavili. Otevřelo so okýnko, z toho ukázal prst doprava, blikli a odjeli. Jo, ten hotel tam vážně byl. A ano, v Barceloně se prostě jezdí všude, protože ráno se v těchto uličkách pohybovalo aut mnohem víc. Následovalo ubytování, rychlá sprcha a zasloužený spánek.
Přesně podle plánu jsme měli třetí den jen na Barcelonu. Dopolední procházka – hotel jsme museli opustit do 12 hodin – vystřídal odpoledne výlet autem po Barceloně a procházka po pláži u moře. Je tam hezky, co říkáte?
Auto jsme měli předávat kolem půl čtvrté. Španělé si totiž vychutnávají oběd a dávají si pořádně dlouhé obědové siesty. Polední přestávka v dealerství, kam jsme měli dojet, trvala od půl druhé do půl čtvrté. Po obědě jsme se tam vydali a čekalo nás po více než 2200 kilometrech a třech dnech s Ibizou loučení. A teď? Už jen cesta taxíkem na letiště a domů.
Teď už se jen těšíme na to, až tam a nebo odtamtud povezeme další auto. Co to asi bude? A bude to brzy? :)
Pokud byste si chtěli přečíst něco přímo o tom konkrétním autě – jak se jelo, jak fungovalo a podobně - článek najdete
TADY.